... aneb po stopách porozumění, demokracie, lidských práv a konzumního životního stylu ...

Docela seriózní pán /II./ Co bylo a nebylo v posledním půlroce

Podle kalendáře Josefa Lady Rok v Hrusicích to všechno začalo v květnu. Byl Máj lásky čas a já se vydal na solo cestu domů do naší socialistické vlasti kde různí STBáci a jiné komunistické elity rozhazují rukama v zákonodárných sborech, na úřadech a v soukromém sektoru. Kde členové ROH, SSM, Prognostického Ústavu, pseudodisidenti a jinej šmejd si to válí na politické, kulturní a ekonomické scéně. Viva la revolution! Má cesta do Čech byla čistě pracovního charakteru. Ne že bych tam jel někoho zabít či okrást (i když sejf Slamníkového bankéře by za to určitě stál a určitě takový pokus probereme s mým komplicem Frantou Procházkou) nýbrž ukončit svoje číslo numero UNO na UHK. Návrat to měl být tajný. Nikdo v podstatě nevěděl den ani čas mého příjezdu. Nikdo kromě mého poradce přes věci WWW a realizátora mých MUHEHE pražského Impresária DDS, který byl tak laskav a odvezl mě domů z letiště svoji Škodou Favorit. Tentokráte jsem za leteckou společnost zvolil Swiss Air a do své cestovatelské minimapky na zápěstí jsem si tak mohl vyrít další zářez Zurich. Po přistání na letišti v Praze jsem byl přivítán DDS v doprovodu jeho slečny. Oba dva postrojeni v tradičních pražských kostýmech mě vřele uvítali a nechali mě nasednout do zadní části vozu. Při cestě do mé domoviny na úpatí Železných hor mi DDS zapoměl říct, abych si na cestu vozem přibalil do svých zavazadel přilbu a peřinu kterou bych se obalil neboť Škoda Favorit nemá zadní airbagy.

Ne že by DDS byl špatný vodič spíš to vypadalo že si tu cestu bere jako trénink na Rallye Cross Šumava. Dočkal jsem se i vztyčeného prostředníčku, kterým DDS zdravil ostatní vodiče jež mu vyloženě překáželi na vozovce. Když DDS zaparkoval smykem přes ruční brzdu u našeho stavení bylo jasné, že na překvapení můžu zapomenout.Všichni v okolí se zhrotili u oken očumivší Škodu Favorit s pražskou poznávací značkou a trojčlenou posádkou. Psy se rozštěkali, kocouři rozkňourali, vlci začali výt, víli vít věnce, Budulínek skočil jelenovi na záda a Rumcajs vystřelil ze své bambitky kdesi v Řáholci! Rodiče, bratr i sestra jako jeden zvědavě vystrčili své hlavy ze stavení, aby mě po našem přivítali tedy řádně nadali do pitomců! A pak začala veselice! Co bych Vám lidičky povídal celá vesnice byla vzhůru nohama! Zvony na kostele se rozezněli, hostinští narazili sudy, farář poslal polonahou nezletilou kvapně domů, domobrana naládovala děla a rogalová letka v záloze vyrazila na nejbližší kopec. I sám starosta přestal sledovat spoluobčany kamerovým systémem a vydal se podívat co se to v obci vlastně děje, kdo to nepokoj přínaší. Ale to už bylo u stavení u hřbitova živo, jarmark v plném proudu! Akrobati, kouzelníci, čarostřelci, krotitelé divé zvěře, klauni i eskamotéři i Rádži Tamil přijel. Jeden po druhém i dohromady nechali užasnout přítomné svými kousky. Několik jehňat i selat se motalo nad ohněm a pivo se valilo ze sudů, že hostinští nestačili narážet! Muzikanti vyhrávali pop muziku na přání a lidé pili, jedli a smáli se. Rogalová letka několikrát prolétla na hlavami účastníků slavnosti, aby se zase vrátila do zálohy. Taková to byla oslava! O půlnoci starosta ohlásil ohňostroj předal mi klíč od vesnice na počest reprezentace v zemích jinotajných a jmenoval mě čestným občanem načež se také zavázal, že ve vesnické radě projedná zbudování pomníku velikosti mé udatnosti a vznešenosti. Nu co k tomu řící. Člověk by měl vědět kde je doma a kde ho mají rádí. Po ohňostroji a celé té veselici se lidé odebrali do svých stavení ke spánku, modlitbě i dokončení rozvrtání poštovniho trezoru skupinou místních filatelistů.

Následující den pozbyl jakoukoliv jarmareční nebo slavnostní náladu. Má jediná a jedinečná mysl byla upřena na UHK v HK kde jsem musel vystoupit na obranu své nevzdělanosti a uzavřít tuto kapitolu jednou provždy. Konečně se také stát važeným členem klubu vysokoškolsky "vzdělaných" individuí, nechávat se titulovat titulem, dát si titulovat vizitku i zvonek stavení, obeslat všechny již titulované i netitulované znamé i neznáme palcovými titulky o svém titulu. Uspořádat Titul Párty na oslavu titulu, vypít dva metry piva, nechat se pokřtít a žít jednou pro vždy s titulem! O tom jsem konec konců snil celý můj dosavadní beztitulní život. Teď mě scházel už jen poslední krok k této akademické laťce obhajoba závěrečné práce. Ráno před tituláží šlo všechno hladce. Čisté spodní prádlo s kytičkovaným vzorem, černé ponožky i můj růžovoučký oblek byl v perfektním stavu a všechno také sedlo jak by mělo. Vyrážím s vyzáží exentrického maliře aktů hromadnou dopravou směr HK do UHK. Cestu jsem ani tak nevnímal, lidi nepoznával ani neposlouchal. Bambulové bambulatí, říkal jsem si, já Filipo Chipolino Shorfoni si jedu pro titul, životopis si tím obohatím, své lacině znějící jméno vyšperkuji a konečně získám na vážnosti i mimo dosah našeho stavení. Jojové hry mě nikdy moc netáhli já byl spíše přes ty krabicové, ale tentokráte si pohrávám se svým egem nahoru a dolů, nahoru a dolů…

Mé jojové hrátky ukončil panorammatický pohled na UHK v HK. Dlouze jsem se nadechl jako to dělávají hloubkoví potápěči, polkl slinu, objal svého porcelánového slona pro štěstí, olízl pětikorunu pro železo a třikrát povyskočil na právé noze. Když jsem byl se svými rituály hotov vstoupil jsem do jámy lvové a to doslova. Říkal jsem si co já obdivovatel Neználka a jeho cest na Měsíc a zpět dělá na takovém místě a jak jsem tady mohl vůbec celou tu dobu působit pakliže jsem byl přítomen což bylo poměrně zřídka neboť já jsem byl vždycky přes outdoor povalování než indoor vzdělávání. Ale teď tady stojím s jediným cílem a neberu nic jiného než zisk titulu. I kdybych měl bojovat se sedmi hlavou saní či zprovoznit Božkův parovoz nebo odrodit krávu! Už mi to prosím Vás dejte, honilo se mi hlavou a připadal jsem si nějak sevřený v tom prostoru institucionálním. Bezbarvy v obličeji a bezducha uvnitř sebe samém jsem se vydal k očislovaným dveřím jež mě měli uvést do zkušebny. V čekárně je plno a tak abych nebudil dojem divnovlásky v růžovém obleku nahazuji "haha" úsměv a jdu zkontrolovat pořadník. "Jsem první na řadě"! Vyhrkne ze mě, že to musel slyšet i vrátný v přízemí. Ostatní přítomní se jen tak uculují, pošklebují a popichují jako by šli někam na párty nebo čekali na horskou dráhu. Na tohle už jsem asi starý, pomyslím si. Už se nedokážu tak vzrušit, napumpovat a pak jde o hodně vlastně o všechno! Obličej se mi protahuje div se má brada nedotkne podlahy. Mise v HK na UHK byla v podstatě jediným důvodem proč jsem přijel z krajů jinotajných. Aby byl tento fascikl jednou provždy uzavřen a já se mohl navrátit zpět k ženě a ke svému živobytí v Nové Anglii kde pěstuji na plantážích cukrovou třtinu na biolíh.
Nahmatám porcelánového slona a tisknu ho v dlani, očíslované dveře se otevřou a já jimi prostupuji jako do jiné dimenze. Stylově jako klavírní virtuózové usedám na židli a přípravuji se na svůj part.

"Haha" úsměv zaměstnává mé obličejové svaly, ale můj hlavní řečový sval na který spolehám je poněkud tuhý. Nemohu zkoordinovat pohyby jazyka tak aby řečový výsledek v češtině dával nějaký smysl. Je to hrozná podíváná a ještě horší na poslech. Já který v jedné větě zpravidla dokázal použít 21 podstatných jmen spolu s dvojnásobkem sloves a jmen přídavných nejsem schopen dát dohromady jednu rozumnou větu! Příliš mnoho coly a hamburgerů, příliš benzínu který jsem spálil v mém čtyřválci na úkor životního prostředí a několik stovek milionů číňanů, kteří nemají přistup k benzínovým pumpám. Příliš konzumu a odcizení od kultury Josefa Lady a Mirka Topolánka. Suma sumárum jsem v pěkném rizotu a děsím se výsledku. Otázka střídá otázku a mé odpovědi připomínají hlasový nácvik operního zpěváka v Národní opeře. Vypomáhám si i neverbální komunikací, bohužel výsledky jsou nejednoznačné a odpovědi neuspokojivé. Po dvaceti minutách "výslechu" se trmácím do čekárny kde čekám na verdikt. Tma, ticho, modrá obloha, vlny bušící do skal a křičící rackové poletující kolem rybářských lodí, slanná vůně oceánu se vpichuje do nosu. Procházím se po pobřeží, nechávám vlny olizovat mé nohy a zakrývat mé stopy v písku. V dáli daleké okem těžko viditelné postavy postávají. Zvuková stopa oceánu se mění v ruch a šum, povyk a křik. Z ničeho nic tisknu v ruce pero a postávající postavy mi tisknou ruku. Poslední rackův křík protíná moji mysl. "Blahopřeji", "blahopřeji", "blahopřeji", ozývá se mi v uších. Porcelánový slon mi zavříská v kapse až se celý oklepu. Stojím zase v té očíslované místnosti plné lidí, kteří ke mně jeden po druhém přístupují a gratulují k ukončení studia v HK na UHK. Pomalu to cítím jak se mi titul tlačí přede jméno, jsem spokojený! Mise splněna!

Yeeeeeeeha! Pocit blaženosti a uvolnění prochází mým tělem. Opouštím UHK v HK v přesvědčení, že už se sem nikdy nevrátím. Na cestě domů do stavení potkávám několik známých s nimiž absolvuji Rómský festival, čaj v cukrárně a několik příjmených hodin pokecu o věcech všedních, nevšedních, spirituálních a jiných aktualit.
Doma ve stavení všichni připraveni v podřepu vzdát mi hold. Muzika vyhrává v pozadí, číšníci cinkají sklem v jidélně jak nalévají vína. Úžívám si poslední okamžiky ve stavení s příslušníky rodu. Za nedlouho budu opět na plantažích v Nové Anglii se ženou a s oceánem v zádech sbírat mušle na písečných plážích.

Příště vánoční super speciál a napřespříště pokračovaní!